Na bicí hraje dle dochovaných záznamů od tří let. Je absolventem Konzervatoře Jaroslava Ježka. Působil a působí ve skupinách LPG, Bio-Graf, Bell, Vltava, -123min, Wanastowi Vjecy, Čechomor… spolupracoval s Kamilem Střihavkou, Českým Národním Symfonickým Orchestrem, November 2nd, Michalem Pavlíčkem, Oskarem Petrem, Lubošem Pospíšilem… Na podzim roku 2008 také uvedl vlastní projekt Drumwave. V roce 2001 mu vyšla učebnice Etudy pro malý buben, v letech 2006 až 2010 následoval čtyřdílný cyklus výukových DVD pro bubeníky „Bicí souprava – proč, jak a co cvičit“. V současné době ho můžete vidět a slyšet především se skupinami Vltava a Čechomor.

Tak takhle nějak vypadá  takové rychlé „c.v.“. Jenže vlastní stránky jsou přece jen trochu osobnější záležitost na to, abych vše takhle odbyl... Tedy, pokud vás to zajímá, zde je vše znovu a podrobnějiJ:

.::::.

PRAVĚK

Narodil jsem se v říjnu 1973 v Kutné Hoře do rodiny rozhodně ne muzikantskéJ. Ovšem žádný plastový kyblík, hrnec, ani pokličky v mém okolí nezůstaly bez povšimnutí (viz snímek ve Fotoalbu). Z polstrovaných židlí jsem si skládal soupravy a hrál s gramofonovými deskami, jejichž pořízení jsem z udivených rodičů vymámil místo LPs s pohádkamiJ 

Výhodou bylo, že otec byl truhlář a nedalo tedy příliš práce získat u něj výrobu prvních paliček. Nezbývalo mu také nic jiného, protože vařečky v kuchyňské lince jevily stále větší míru opotřebení. 
Na pořad dne vyvstala otázka, neměl-li bych začít chodit do lidové školy umění, ale bicí se v té době v Kutné Hoře nevyučovaly a navíc nezapadaly do představ rodičů o seriózním hudebním studiu. Klavír, který mě lákal hned po bicích, také neprošel /ani dveřmiJ/. A tak jsem tedy začal chodit na hodiny akordeonu. Ale nějak mě ta harmonika nenaplňovala a postupem času se mi stala spíš jen jednou z mnoha dalších školních povinností.

Ze školy jsem měl ovšem zapůjčen kufřík tzv. Orffovy soupravy, která obsahovala i dvě bonga a činel na stojánku. Na tyto nástroje jsem také hrál své první vystoupení jako bubeníkJ. Bylo to na hodině hudební výchovy, kam mě učitelka tohoto předmětu ve třetí třídě pozvala, jako zpestření své hodiny u páťáků. Nebýt toho, že jsem byl teprve v plachém předpubertálním stádiu, jistě bych více vytěžil z obdivných pohledů starších spolužaček, které mě po tomto popovém triumfu dlouhou dobu provázelyJ 

Vzápětí začaly kontury skutečného bubenictví nabírat reálnější obrysy: Do LŠU nastoupil učitel trubky, který měl jako obligátní vyučovací nástroj bicí a začal jsem k němu chodit. Akordeon opustil své výsadní místo a časem se vytratil k mé radosti tak nějak úplně. Jako bubenický novic jsem také nastoupil do místní žákovské dechovky. 

Bicí jsem pochopitelně neopustil ani v předchozím mezidobí - židlová souprava už měla za sebou několikaleté pokojíčkové turnéJ a já jsem si teď konečně vykručel opravdové bubny! Svoje první nádherné oranžové bicí Amati jsem měl postaveny v obýváku - a pak v ložnici - podle toho, kteří sousedé lépe snášeli hluk… někdy to byly bojeL.  

Zde jsem také později absolvoval svůj první konkurz do bigbítové skupiny.
Kapela, do níž jsem byl přijat tedy vlastně „přes ložnici“/ovšem nikoli v tom známém smyslu -viz příběhy o herečkáchJ /, jen zkoušela a nikdy nevystoupila, nicméně později jsem se ocitl v nové skupině jejího kytaristy. A potom v další, do níž jsme společně přešli. To se právě lámaly režimy...
Svůj paralelní hudební život jsem si přitom odbýval už před tím v tanečních orchestrech, kam mě postupně začali nominovat moji prozíraví učitelé z LŠU. Byl to pro mě nejen zdroj pravidelného vystupování a relativně i výdělku /tenkrát to bylo pro kluka úžasné/, ale hlavně neocenitelné praktické rutiny a zážitků s o generaci či dvě staršími muzikanty.

Také mě začaly lákat vlastní autorské pokusy. V té době získaly podobu rockových písniček, hraných s některými z mých tehdejších kapel. Ty byly později následované několika možnostmi vyzkoušet si scénickou hudbu i tvorbu pro žákovský bigband /dokonce s mou skladbou tehdy někde soutěžiliJ/. Vše směřovalo až k období, kdy jsem se rozhodl vyzkoušet autorské dovednosti ve vlastním instrumentálním projektu. Ale to bych opravdu hodně předbíhal…J

.::::.

KONZERVATOŘ

Někdy ve druháku na gymnáziu jsem navštívil profesora Šatavu na pražské konzervatoři s prosbou, zda by se mnou neskonzultoval možnost studia bicích. Na návštěvu jsem se zodpovědně připravil, měl jsem nacvičenou obtížnou etudu pro bubínek z Tuzara a v kapse spoustu efektních breaků a patternů od objevovaných vzorůJ... Ovšem pan profesor mě zaskočil tím, že mi dal přehrát jen jedno triviální cvičení a pak už mě hnal ke klavíru: „Tak jaký teď hraju obrat kvintakordu?.......Jaký je tohle interval?.....Velký nebo malý?“
Domů jel s despektem, že mě přece zajímají bubny a ne hudební nauka!

Nicméně touha po studiu bicích zvítězila a já začal docházet na přípravu k budoucí ředitelce kutnohorské ZUŠ. 
Tehdy mě ani nenapadlo, že za dva roky už budu na této škole mít jako čerstvý student „Ježkárny“ jedno odpoledne v týdnu vyhrazené pro vlastní bubenické žáky a že mi tato příjemná tradice vydrží po dalších skoro deset let…
 
Nějakou dobu po návštěvě u prof. Šatavy jsem se dozvěděl o tom, že existuje nová konzervatoř, zaměřená na populární hudbu. Dostal jsem kontakt na profesora Kympla a vyrazil za ním na návštěvu.

K profesoru Kymplovi jsem chodil v letech 1992 až 1997 a byly to hodiny, na které jsem se vždycky těšil nejenom z hlediska bicích, ale také vtípků a historek, ke kterým neměl pan Kympl nikdy dalekoJ. Na konzervatoři jsem se také  konečně dostal ke z dávných dob vytouženému klavíru a díky vlídné profesorce Bakošové jsem k němu „přičichl“ se správnou mírou technické benevolentnostiJ a praktického určení...  
 
Období konzervatoře byly vynikající časy. Mohl jsem dělat konečně naplno to, co jsem vždycky chtěl a navíc ve druhém ročníku přišlo opravdu zásadní kapelové „lano“!
 

.::::.

KAPELY

Moje první zkouška s Vltavou se konala v květnu 1994 a odstartovala mou novou, devět let trvající etapu. Odehráli jsme během těch let společně hromadu koncertů, natočili alba, která jsou podle mého názoru vzestupné kvality a zažili jsme něco, čemu se někdy kýčovitě říkává „dobrá parta“J.

Musím ale jmenovat i další důležitá setkání, ke kterým v těch letech došlo.  

Především mezi ně patří ta s Milanem Cimfem a Pavlem Karlíkem ze studia SONO, s nimiž jsem měl tu čest účastnit se jako „nájemný hráč“ mnoha zajímavých projektů. 
Důležitá pro mě byla i spolupráce s Michalem Pavlíčkem. Když mě po Kamilově desce kontaktoval v souvislosti s dalšími projekty, považoval jsem to za opravdovou čest.
A jsou tu další jména lidí, s nimiž jsem během Vltavské éry paralelně spolupracoval:  
Luboš Pospíšil, Petr Ostrouchov, Peter Binder, Kamil Střihavka, Lenka Nová, Michal Dvořák, Oskar Petr… A také zpěvačka Monika Maxová, pro kterou jsem v roce 1997 zformoval doprovodnou kapelu pro nově vzniklý klub Limonádový Joe.
V jeho zdech jsem od té doby prožil v programech, sestavených speciálně pro tuto recesní scénu, mnoho velmi zábavných večerůJ. 

Další „zásadní“ setkání proběhlo v roce 2000 s Robertem Kodymem a P.B.CH.   
V té době měla kapela Wanastowi Vjecy třetím rokem koncertní pauzu, ale rozhodli se připravit nové studiové album Hračky a já jsem od nich dostal nabídku ke spolupráci na něm. Skupina se potom znovu odmlčela, ale když se na jaře 2006 začalo chystat její oživení a nové album Torpédo, zavolal mi Robert, jestli do toho půjdu opět s nimi...  
Tím se spustil „nový život“ Wanastovek, který byl potvrzen úspěšným turné v roce 2008.

Z kategorie „zásadních“ bylo také setkání s Frantou Černým a Karlem Holasem při natáčení remixové verze jedné písně Čechomoru, na kterou jsem byl jako host přizván.
 
Právě od nich jsem pak dostal „lano“ v období, kdy se Robert Nebřenský rozhodl Vltavu rozpustit. Bylo to ale ve chvíli, kdy už jsme si plácli na společné spolupráci se Zdeňkem Bínou a Fredrikem Janáčkem, tedy kapelou -123 minut a já už nechtěl dohodu měnit...

S -123min jsem pak zažil pět let intenzivního společného hraní, natočili jsme dvě desky, jezdilo se opravdu hodně a kromě koncertů doma jsme absolvovali zájezdy a koncerty v Polsku, Slovensku, Holandsku, Velké Británii, Belgii, USA …  
S Čechomorem jsem si přesto krásně zahrál v roce 2004 jako host na turné po Velké Británii a v roce 2008 nás k sobě osud zavál znovu a já jsem už tentokrát nabídku přijalJ.

Určitě bych ještě mohl najít pár důležitých momentů, které by do celkové mozaiky kapel a mých hostování patřily - účinkování se symfonickým orchestrem, nebo na koncertech Chrise Brubecka a Berry Masona, hostování v kapelách Jazz Efterräte a November 2nd… 

Asi jsem i tak na někoho opomněl a proto se těm dalším omlouvám... Vždy si vážím inspirativních muzikantských setkání a nemusí to být vždy jen top komerční projekty. Často si člověk výborně zahraje i na neplánovaném jamu s neznámými muzikanty.
I tam mohou vzniknout ta neopakovatelná muzikantská „jiskření“J

.::::.

DIDAKTICKÉ POTŘEBY J

Dlouhodobě mě zajímá systematika výuky bicích. Za ty spousty let jsem nastřádal mnoho nejrůznějších materiálů a snad i pár poznatků a troufám si říct, že jsem si vytvořil vlastní názor na to, jak stavět metodiku tohoto nástroje.  

Jak jsem se už zmiňoval, už během studia jsem zahájil výuku bicích na kutnohorské ZUŠ a udržoval jsem si zde téměř deset let malý okruh žáků, z nichž někteří později pokračovali na konzervatoři a dnes už i sami vyučují.

Další podobně zajímavou zkušeností byly kursy bicích nástrojů, které jsem dva roky vedl pro americké studenty na New York University In Prague, stejně jako soukromé lekce.

Koncertní praxe a s ní spojená časová vytíženost mě bohužel časem přinutila eliminovat tyto pedagogické aktivity. Možná i proto - jako určitou kompenzací svých „didaktických potřeb“ - jsem se začal zabývat vytvářením výukových materiálů pro bicí nástroje.

V roce 2001 mi v nakladatelství Muzikus vyšla kniha Etudy pro malý buben. /Další info ZDE./
V letech 2006 – 2010 následovala intenzivní práce na sérii výukových DVD
Bicí souprava - proč, jak a co cvičit.
Veliké téma i odvážný úkol, spousta práce, ale také skvělá realizace a výzva.
Další info o celém projektu najdete ZDE.

Zmínit bych měl v této souvislosti také příležitostné pořádání seminářů a kurzů, z nichž jistě nejucelenější byla šňůra dvanácti workshopů po celé republice, které se konaly na jaře 2010.

.::::.

SOUČASNOST

A to už jsme se pomalu dostali do současnosti.
Kromě hraní s Wanastowkami, Čechomorem a průběžné práce na DVD cyklu, jsem v roce 2008 připravil projekt Drumwave. Ten má s přispěním přizvaných hostů představit bicí nástroje v nejrůznějších hudebních polohách a souvislostech. Je to vlastně i taková moje autorská realizace, navazující na moje někdejší autorské počiny.

V listopadu 2008 proběhla první „vlna“. Desetikoncertní turné s hosty Klaudiem Kryšpínem, Tomášem Kašparem a Zdeňkem Zdeňkem. Z koncertů byl pořízen záznam pro DVD, které se na pultech objevilo v dalším roce.
 
V projektu bych chtěl pokračovat, jedinou překážkou je tu čas a energie pro realizaci, kterých se mi vzhledem k mým kapelovým závazkům a dokončování DVD cyklu v dalších dvou letech zatím nedostávalo… Každopádně věřím, že fanoušci tohoto projektu na něj nezapomenou a že další „vlna“ pro ně bude minimálně tak zajímavá, jako byla ta prvníJ

Informace o celém projektu najdete na stránkách www.drumwave.cz.

No a velkou novinkou je návrat kapely Vltava na pódia!J
Jsem moc rád, že jsem po sedmi letech jejího spánku opět v jejích řadách a věřím, že se podaří vše časově skloubit s mými dalšími hudebními závazky a plány…

.::::.  

NÁSTROJE

Léty jsem nastřádal poměrně  obsáhlý nástrojový park, který se v jednom období dal téměř označit sbírkou (než jsem rozumně zase většinu nepoužívaných nástrojů rozprodalJ).
K zásadní změně používaného instrumentáře došlo na sklonku roku 2006, kdy jsem přijal nabídku ke spolupráci s distributorem značek Mapex a Anatolian. Podrobnější info naleznete zde.

 .:: Právě teď ::.